Vlhké hojení ran

Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem.

Již staří Řekové…

Metoda vlhkého hojení není úplně nová. První záznamy o hojení ran pocházejí ze starověké Mezopotámie. K jejich léčení se používal med a pryskyřice. Staří Egypťané využívali hojivých účinků směsi medu a krve rozdrcených much a ptáků, rozdrcených semen a rozmačkaného ovoce. Med jako základní složku hojivých balzámů využívali i Řekové a Římané. Jeho aplikace do rány pomáhala (kromě jiných účinků) udržovat vlhké prostředí. O mnoho let později vystřídala zavedené postupy suchá sterilní gáza. Ta se vyznačovala dobrou sací schopností a ránu tím silně vysušovala.

V 60. letech 20. století se podařilo prokázat příznivý vliv tzv. vlhkého hojení. V 70. letech se objevily první klinické práce popisující zkrácení doby hojení novou metodou. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.

Proč vlhko?

Tekutina, kterou rána vylučuje, obsahuje řadu růstových faktorů a výživných látek, které přispívají k úspěšnému hojení. Moderní materiály užívané k ošetřování ran jsou uzpůsobeny k tomu, aby v ráně vlhké prostředí udržovaly.

Moderní řešení

Vedle již zavedených přípravků pro vlhké hojení ran se neustále vyvíjí nové preparáty s vylepšenou účinností. Tzv. bioaktivní obvazy reagují přímo s látkami vylučovanými tkáněmi v ráně. Kromě toho, že dodávají ráně vlhkost, mají i schopnost chemicky vázat kyslíkové radikály vznikající při zánětlivých procesech, čímž zabraňují jejich negativnímu působení v místě poranění (Hemagel).

© 2019 Meditorial | ISSN 1804-0810

  • O projektu
  • Informace pro média
  • Redakční rada
  • Napsali o nás
  • Kontakt