Vlhké hojení ran
Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem.
Již staří Řekové…
Metoda vlhkého hojení není úplně nová. První záznamy o hojení ran pocházejí ze starověké Mezopotámie. K jejich léčení se používal med a pryskyřice. Staří Egypťané využívali hojivých účinků směsi medu a krve rozdrcených much a ptáků, rozdrcených semen a rozmačkaného ovoce. Med jako základní složku hojivých balzámů využívali i Řekové a Římané. Jeho aplikace do rány pomáhala (kromě jiných účinků) udržovat vlhké prostředí. O mnoho let později vystřídala zavedené postupy suchá sterilní gáza. Ta se vyznačovala dobrou sací schopností a ránu tím silně vysušovala.V 60. letech 20. století se podařilo prokázat příznivý vliv tzv. vlhkého hojení. V 70. letech se objevily první klinické práce popisující zkrácení doby hojení novou metodou. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.